Trocha historie - jak a kdy jsme se tady vlastně vzali?

Čím vzdálenější historii se snažíme zmapovat, tím těžší práci máme.

Podobně jako je tomu u mnoha velmi významných hradů a zámků, i u nás začínáme slovy: "První písemná zmínka pochází..." .Tak tedy první písemná zmínka o existenci mlýna v dnešních Hněvkovicích na pravém břehu Vltavy pochází z roku 1490 a je zaznamenána v Hlubockém urbáři, kde je také zmiňován i tehdejší mlynář - Třesohlavý.

Střídání majitelů i nájemníků

V 16. století získal mlýn do svého majetku šlechtický rod Švamberků. Zanedlouho poté přešel do vlastnictví rou Hozlauerů a následně se jeho majiteli stali Častorálové z Dlouhé vsi.

Nakonec byl, ještě v průběhu 17. století, přidružen k arcibiskupskému panství v Týně nad Vltavou.

V tomto období, kdy se střídali majitelé mlýna, střídali se také rodiny, které na tehdy nájemním mlýně žily a pracovaly. Některé z nich jsou známy jako například Koubovi, Morkesovi nebo Čalounovi, jiné se dohledat (zatím) nepodařilo.

Příchod prvního Královce do Hněvkovic

Mezi lety 1830 a 1840 přišel do Hněvkovic první Královec a v polovině 19. století byl mlýn vyvázán z poddanství.

V roce 1869 rodina Královcova odkoupila mlýn od Arcibiskupství Pražského a o rok později byla taktéž odkoupena i vedlejší budova za účelem provozování hostince.

Na počátku 80. let 19. století byla v rámci přestavby rozšířena mlýnice a mezi lety 1919 a 1921 došlo k přestavbě na současnou podobu. Do provozu byla rovněž uvedena i Francisova turbína.

Během druhé světové války došlo – z neznámých příčin - nejprve k poškození jezu (1940), později k poškození turbíny (1942).

Znárodnění

Po socialistické převratu byl mlýn znárodněn (v roce 1949) a stal se součástí národního podniku Jihočeské mlýny. Tehdejší mlynářka a majitelka Zdeňka Koubková tam od té doby pracovala již pouze jako zaměstnanec. Z povozu byla odstavena také Francisova turbína.

V čase minulého režimu byla budova mlýna z velké části nevyužitá. Částečně sloužila jako skladiště blízkého jednotného zemědělského družstva. Vlivem kombinace nevhodného užívání a nedostatečné péče budova razantně zchátrala. Koncem 80. let do ní měla být umístěna dle plánu výroba jedné blízké a v současnosti i velmi rozšířené jihočeské firmy, kvůli čemuž byla podstatná část místního vybavení buďto zničena, rozebrána nebo odvezena. Jelikož ale došlo k Sametové revoluci, a mlýn byl navrácen majitelům dřív, než byl tento plán dotažen do konce, vyrabovaná budova se této nové funkce již nedočkala a na novou si musela počkat ještě více než třicet let.

Jak šel čas po Sametové revoluci

Ještě v roce 1989 byl opětovně zahájen provoz Francisovy turbíny a v následujícím roce byl Královcův mlýn navrácen do rukou dědiců původních majitelů. Kolem roku 2010 prošel celý exteriér areálu rozsáhlou rekonstrukcí; čímž objekt získal novou fasádu a některé jeho části i střechu.

Současnost - naše stopa v rodinné historii

V roce 2015 byl Mlýn K. Královce prohlášen Ministerstvem kultury České republiky za kulturní a technickou památku. V následujícím roce získala památkovou ochranu také Francisova turbína.

V průběhu roku 2020 započaly vyklízecí práce, čímž byla zahájena rozsáhlá dvouletá rekonstrukce. Musela být vyčištěna celá budova včetně mnoha zdejších exponátů. Situace před zahájením rekonstrukce byla žalostná a vyžádala si tisíce hodin práce a oprav.

Povodně

Ačkoli povodně byly zřejmě s životem mlynářů spjaty od nepaměti, první dochované zmínky, které máme, pochází z roku 1880, dále pak z roku 1888 (září), 1890 (září) a 1954 (červenec). V naší paměti je však nesmazatelně zapsána ta obrovská ze srpna 2002, která se zásadním způsobem podepsala na stavu budovy i jejího vnitřního vybavení. Voda tenkrát dosáhla až do výšky poloviny druhého patra. Poté přišla ještě jedna (v létě 2013) a já bych velmi ráda napsala, že byla poslední. Můžeme jen doufat. V tématu povodní se ale v příštích článcích jistě ještě vrátím.

Myšlenka na závěr

Na závěr mě napadá jen krátké zamyšlení.

Nevíme přesně, který rok přišel první Královec do Hněvkovic. Víme však, že to bylo někdy ve 30. letech 19. století. No a ta se v našem století blíží. Pomalu, ano, ale je možné, že nám v současnosti nezbývá ani deset let do doby, kdy naše rodina „oslaví“ 200 let v Hněvkovickém mlýně.

A to by byla skutečně velká škoda propást! Nemyslíte?

Veškeré Vaší přízně si velmi vážíme.

Děkuji za Vaši pozornost. S pozdravem,

za Mlýn Hněvkovice Karolína D.

Jak to vlastně všechno začalo...

Posledních několik měsíců si často kladu otázku, kde se vlastně poprvé objevila myšlenka vybudovat z trosek bývalého mlýna muzeum, a snažím se přijít na TEN jeden okamžik, který celý ten kolotoč posledních let rozběhl. Podívám-li se ale na celou tu věc s odstupem, nutně docházím k závěru, že žádný takový převratný moment zřejmě neexistuje. A stejně tak nejspíš neexistuje ani jeden konkrétní člověk, jemuž by bylo možné za tento nápad připsat kredity.

Myšlenka, že vybudujeme ve mlýně muzeum se totiž čas od času tak nějak objevovala v průběhu celého mého života, aby následně zase zapadla mezi nápady s nálepkou „někdy, možná, později“. Z počátku ji dokonce nikdo pravděpodobně nebral ani příliš vážně.

Za posledních několik málo let se ale situace v mnoha ohledech změnila. Okolnosti se změnily. A ve své nepříznivosti se staly příznivými pro spuštění operace „muzeum“. Svou roli sehrála spousta věcí, nepovažuji ale za vhodné ani důležité se jimi zde v tuto chvíli zabývat. (Ačkoli k některým z nich se možná později ještě vrátím.)

Dnes jsou to přibližně dva roky, kdy jsme skutečně začali intenzivně pracovat na budoucím muzeu. Ve svém volném čase (a až na výjimečné případy) jen ve dvou nebo třech lidech. Nebylo to snadné ani výhodné. Každý z nás má dodnes na kontě tisíce neplacených hodin.

Když to ale nebylo výhodné, tak proč jsme se tím vůbec zabývali? Proč jsme na tom strávili tolik času? S vidinou finančního zisku? Asi těžko. Po těch letech jsme (a i v několika příštích asi stále budeme) v červených číslech. Rekonstrukce si totiž vyžádala mnoho investic z našich vlastních zdrojů. Muzeum není továrna na peníze a my nejsme tak naivní, abychom to očekávali. Co bylo tedy TÍM důvodem?

Osobně bych všechny důvody, které nás k vybudování muzea vedly, stručně shrnula pod odpověď „protože jsme mohli“, přestože asi nebude plně vystihovat komplexnost toho všeho. Zároveň nám to dávalo smysl. Měli jsme k dispozici velmi unikátní prostory, které zbytečně zahálely, a zároveň také rozsáhlý archiv dokumentů včetně četných fotografií a mnoho (budoucích) exponátů. Chtěli jsme, aby to všechno dostalo větší smysl než „vycpávka prostoru na půdě“, a chtěli jsme sdílet informace a poznatky, které máme, s Vámi všemi. Zkrátka být užiteční a dát smysl.

A tak jsme tady. Na konci a přitom zase na úplném začátku. Ale tu první fázi jsme zvládli.

Letos v srpnu, když se rekonstrukce blížila ke svému závěru, mi stále častěji vytanula na mysl otázka, co by si asi naši předkové pomysleli. Byli by naštvaní, že do „jejich“ domu pouštíme spousty cizích lidí? Nebo by na nás byli hrdí za to, co všechno jsme zvládli? Jejich názor se už bohužel nedozvíme. Ten Váš nám ale můžete zanechat nejen zde v komentářích, ale máte možnost nám jej sdělit i přímo nebo svou zpětnou vazbu poskytnout skrze recenze na Googlu nebo Facebooku.

Veškeré Vaší přízně si velmi vážíme.

Děkuji za Vaši pozornost. S pozdravem,

za Mlýn Hněvkovice Karolína D.