Nemoci, léky a lékařská péče před první republikou

Také vás při pohledu na romantické staré filmy napadá, jaké by to asi bylo žít v dobách, kdy lidé nemuseli trávit spoustu času u počítače a nezabíjeli čas zíráním do displeje telefonu? Pokud ne, jen si to zkuste představit. Asi každý z nás ví, že život našich předků nebyl nikterak snadný. Že byl plný těžké dřiny a často i nedostatku, s nímž se museli lidé v minulých staletích nezřídka kdy vypořádávat.

S představou lecjakého nedostatku se však i dnešní moderní lidé dokážou dobře vyrovnat. Ne nadarmo v současnosti opět vzrůstá obliba kempování, kdy si rodinky, páry, partičky přátel ba dokonce i jednotlivci vyrazí do přírody jen s minimem vybavení. Při této příležitosti za sebou nechávají většinu technických vymožeností jednadvacátého století a chlácholí se představou, jak jednoduchý by byl tento prostý život natrvalo.

Děláme si to sami…

Je důležité si uvědomit, že ztížené podmínky, do nichž se v dnešní době dostáváme, jsou pro většinu z nás, obyvatelé střední Evropy, jen vrtochem. Krátkodobou zkušeností, které dodává lesk možnost oprostit se od neustálých a všudypřítomných povinností. Život bez elektřiny, Wi-Fi připojení, satelitní televize, telefonního signálu nebo tekoucí (horké) vody, je tak pro většinu z nás volbou.

Volbou, kterou jsme rádi učinili s vidinou odpočinku od moderní civilizace. Naši konfrontaci s tvrdými podmínkami však poněkud zlehčuje představa, že je můžeme okamžitě ukončit a vrátit se tak k veškerému pohodlí, které nabízí náš všední život.

Zamyslete se ale, co kdybyste se skutečně přenesli v čase. Co by bylo, kdybyste byli odkázáni k životu bez moderních vymožeností natrvalo. Kde byste nedostatek možností pocítili nejdříve.

Bylo by to v momentě, kdy byste vstali? Kdy byste museli ranní hygienu provést venku u pumpy a horkou vodu na svůj šálek čaje si ohřát na kamnech? V momentě, kdy byste namísto MHDčkem do korporátu vyrazili pěšky obdělávat pole? Patrně ne. Nejspíš byste si dokázali odepřít mnohé.

Pro a proti života v minulosti

Každodenní život našich předků byl sice těžký a plný dřiny, zároveň ale také z některých úhlů pohledu snazší. Generace před námi se nemuseli trápit politikou či budoucností důchodového systému, nemuseli řešit investice ani kybernetické podvody a nemuselo je trápit ani dění v několik set kilometrů vzdálených místech. Proč? Jednoduše proto, že v momentě, kdy se o něm dozvěděli, už bylo dávno historií.

Tehdejší život měl svá pro a pochopitelně i proti. Co je však jedním obrovským proti, které ani všechny ostatní klady minulosti nepřeváží je lékařská péče.

Současná lékařská péče má sice stále nějaké nedostatky a je možné, že budoucnost přinese poznatky, které některé současné nakonec vyvrátí. Kvalita lékařské péče je však ve třetím desetiletí jednadvacátého století v České republice na skvělé úrovni. Mnoho nemocí a úrazů, které se ještě desítky let zpátky stávaly běžnými příčinami úmrtí dnes již vnímáme jako naprosté banality. A měli bychom si těchto možností dostatečně vážit.

Kde se vzali lékaři

To, že historie lékařství sahá do Starověku je vám zřejmě známé a ani jména jako Hippokratés nebo Galénos není třeba dlouze představovat. Spojovat ale snahu léčit lidské nemoci a zranění až s dobou před několika tisíci lety by nebylo správné. Tato snaha provází lidstvo už od jeho prvopočátků a kořeny medicíny proto sahají až do pravěku. V podstatě od chvíle, kdy se člověk vyvinul v sofistikovaný druh homo sapiens, snažil se léčit různé neduhy a potíže. Zda byly jejich snahy úspěšné nebo pro neznalost dopředu odsouzené k nezdaru dnes již zjistíme jen částečně.

Jak šel čas, léčení nemocných zůstávalo, tak jako v pravěku v rukou šamanů či kmenových kouzelníků a až s nástupem Starověkého Egypta je možné hovořit o prvním uceleném systému medicíny. Jakkoli jsou mnohé tehdejší postřehy dnes již překonané, je nutné přiznat Egypťanům velký pokrok, a zařadit je vedle dalších Starověkých civilizací, které na poli medicíny také zaznamenaly velké úspěchy.

Temný středověk a lékařská péče

Ve starověkém Řecku a Římě existoval poměrně sofistikovaný a na dobových vědeckých poznatcích založený přístup, který byl v mnoha případech podložen anatomickými a fyziologickými poznatky, kterých dosáhli starověcí lékaři v čele s Claudiem Galénem.

Bohužel slavné starověké civilizace nakonec nevydržely a pod tíhou různých vlivů se rozpadly. Jejich místa zaujaly středověké státy, které se často pod křesťanskou ideologií snažily oprostit od pohanských starověkých kultur. Některé oblasti lidského života tímto obratem utrpěly více, jiné méně. Celkově však Evropa, která do té doby pomalými krůčky mířila neustále kupředu, udělala pořádný skok zpět.

Léčení připadlo do rukou církvi. Respektive klášterům. Ty v období raného a vrcholného středověku fungovaly jako centra zdravotnictví. Přestože se od 12. století začala medicína vyučovat na univerzitách, kvalita poznatků byla vágní a poskytovaná péče diskutabilní. Mnohdy navíc zhoršená v důsledku náboženské nauky.

Vzestup vědecké medicíny

První předzvěstí, že poli medicíny dojde jednou možná ke zlepšení byly paradoxně pitvy. Pitvání mrtvých lidských těl totiž umožnilo lékařům dobře poznat a popsat fyziologii těla a jeho fungování. Při léčení nemocných tak budoucí lékaři nebyli už odkázáni jen na vnější stránku člověka. Nově měli dokonalejší představu též o jeho vnitřních strukturách.

Brzy na to navíc došlo k vynálezu mikroskopu, k popisu velkého krevního oběhu Williamem Harveyem, k objevu vakcinace a dalších důležitých metod či pomůcek. Rozvíjela se jak chirurgie, tak i imunologie, bakteriologie a jiné medicínské obory.

Ve druhé polovině 19. století, k níž se celý tento článek touží dostat, byla už kvalita poskytované péče vzhledem k předchozím staletím takřka špičková. Podle našich měřítek však stále žalostně nedostatečná. Nezřídka kdy se navíc stávala sama léčba důvodem, proč pacient nakonec podlehl. Na konci 19. století došlo k objevení rentgenových paprsků a možností, které představují pro lékařskou práci. Lékaři v 19. století a na počátku století 20. tak měli k dispozici nástroje, které by jim jejich starší kolegové bezpochyby záviděli.

A přece se trávili…

Skutečnost, že se z mnoha léků při špatném podání mohou stát jedy je vám asi zřejmé. To, s jakou pravidelností ale lidé ještě sto padesát let nazpátek užívali látky, které my pokládáme výhradně za jedy je zarážející. Běžně se například používaly látky obsahující arzén nebo jiné těžké kovy. A to není všechno!

O jejich účincích, konkrétních lécích a látkách používaných k medicínským účelům si můžete přečíst přesně za týden ve druhé části tohoto článku.

Poutě: jak se na nich vzaly kolotoče a kde stojí ten nejstarší?

Slovo pouť má asi ve slovníku téměř každý. Zamýšleli jste se ale nad tím, co vlastně znamená? Co to poutě původně byly a co stálo za jejich přerodem do dnešní podoby? Proč nás při slově "pouť" napadne kolotoč? A kde vůbec najdeme ten nejstarší? To všechno a mnohem víc se dočtete v dnešním článku.

Náboženské kořeny poutí

To, že mají poutě náboženské kořeny je vám jistě zřejmé. Vždyť i v dnešní době, kdy mnoho lidí, a zejména obyvatel České republiky, upouští od aktivního náboženského chování, jsou poutě časem, který je s církví spojenI o něco těsněji než jiný. Samotný překlad slova pouť napovídá mnohé o jeho původním významu. Znamená totiž cesta.

Pouť byla původně cesta, kterou podnikali věřící. Jejich cílem byl zpravidla nějaký nábožensky významný bod. Mohlo se jednat o stavbu jako kostel, boží muka nebo jiné poutní místo. V našem prostředí jsou poutě spojeny zejména s křesťanstvím, bylo by ale omezené myslet si, že je tomu tak není i jinde ve světě. Poutě totiž podnikají i vyznavači jiných náboženství jako je judaismus nebo islám. Možná si vybavíte, že muslimové vykonávají poutě do Mekky.

České poutě se postupem času proměnily. Objevily se takzvané výroční poutě, které se konaly zpravidla v době, kdy byl vysvěcen místní kostel. Věřící podnikali poutě do "svých" kostelů na mše, a jelikož jsou Češi od přírody podnikaví, začali jiní využívat zvýšeného pohybu osob v daném místě. Kolem cest, jimiž věřící procházeli, se postupně objevovaly prodejní stánky. Tato zvyklost se přehoupla v tradiční trhy, které se na daném místě konají vždy každoročně ve stejnou dobu. Na Vltavotýnsku je to vždy o víkendu, který je blízký svátku svatého Víta 15. června.

Kolotoče: symbol současnosti nebo pouťová tradice

K poutím v České republice již tradičně patří kolotoče. Střelnice, autíčka, řetězáky, labutě, centrifugy a mnoho dalšího. Kde se ale tyto atrakce vzaly a proč je máme s tímto v minulosti posvátným časem tolik spojené?

Historie kolotočů patrně sahá až do osmnáctého století. To je pro lepší představu doba, kdy žila a vládla císařovna Marie Terezie. Ve Francii na počátku 18. století zemřel král ludvík XIV. zvaný také jako Král Slunce a na jeho konci francouzské ulice krvácely pod bouřemi Velké francouzské revoluce. To nejspíš není doba, kterou si většina z nás dokáže s prvními kolotoči spojit. A přece už tehdy první kolotoče byly! Bohužel se do dnešních dní nedochovaly.

Kolotoč na Letné

Víte, kde stojí nejstarší dochovaný kolotoč v Evropě? Ano, správně! Je to u nás. Konkrétně na pražské Letné. Na okraji Letenských sadů jej najdete už od roku 1894 a je složený z modelů autíček a dřevěných koní v životní velikosti. Kolotoč spadá do správy Národního technického muzea a od července roku 2022 je opět v provozu a otevřený veřejnosti.

Zdroj obrázku: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Letensk%C3%BD_koloto%C4%8D.JPG

Jak se kolotoče na poutích vzaly...

Jelikož se pouti stávaly centrem společenského života, začal k nim postupně přibývat společenský program. A tím se staly kromě jiného i kolotoče. Poutě bývají v každém městě v jinou dobu, což umožnilo kočovným kolotočárům objíždět jedno místo po druhém. Kromě nich s kolotoči a houpačkami, střelnicemi a strašidelnými domy jezdili na poutě i kočovní herci s různými divadelními představeními.

V dnešní době jsou poutě pro mnoho Čechů zcela oddělené od jejich náboženského základu. Staly se místem setkávání, kolotočů a prodejních stánků. Mnoho rodin ale i v současnosti využívá této příležitosti k vzájemnému setkávání. A co vy? Jak a kdy "slavíte" pouť?

A proč jsme se dnes bavili o poutích? Prostě proto, že tento víkend se v nedalekém Týně nad Vltavou koná "ta naše" Svatovítská. :)

Láska kvete v květnu: je doopravdy květen měsícem zamilovaných?

Je květen měsícem zamilovaných? Proč tomu tak je, jak si vede v porovnání s únorem? První máj je vnímán jako svátek zamilovaných. Přemýšleli jste, ale někdy proč tomu tak je? Odkud se vzala tradice líbání pod třešní? Jestli si myslíte, že už před stovkami let se naši předci na znamená lásky chodili pusinkovat pod rozkvetlé stromy, pletete se.

První máj je sice v České republice vnímán jako tradiční svátek zamilovaných, jeho kořeny je nutné hledat v poměrně nedávné minulosti. První máj se začal formovat patrně až po vzniku Československa. Výrazně tomu přispěl tehdejší zájem o období národního obrození, a tedy i o slavné dílo Karla Hynka Máchy Máj.

Ještě v době, kdy Karel Hynek Mácha své nejslavnější dílo napsal přitom nebylo myslitelné, aby si páry na veřejnosti projevovaly lásku líbáním. A proto také tento zvyk nemohl ještě v 19. století existovat. Postupem času, a s nástupem nových společenských pořádků po vzniku republiky, se ze spojení slavného Máje a třeští kvetoucích kolem pražského Petřína stal zvyk. Tím se ustanovila nová česká tradice.

Oproti obecné představě, že je první máj TEN jediný a skutečně český tradiční svátek zamilovaných se tedy zdá, že je skutečnost malinko jiná. Ano, první máj doopravdy je český svátek zamilovaných, ale nelze jej pokládat za nijak převratně tradiční. Před druhou světovou válkou a před nástupem socialismu by jej totiž tehdejší generace nazývaly tradicí jen stěží, a po roce 1948 se z 1. května stal především svátek práce.

První máj jako svátek zamilovaných se tedy v podstatě ve velkém rozmohl až po revoluci, kdy tak začal být hojně ozančován v tisku, což souviselo s tehdejší snahou distancovat se od všeho socialistického. A 1. máj jako svátek práce byl u nás velkým socialistickým symbolem.

To znamená, že snaha držet se prvního máje jako „našeho“ svátku zamilovaných je vlastně zvláštní. Aktivně se stavíme proti „americkému“ Valentýnu, který se nám zdá jako cizí, nový a západní, a preferujeme první máj, který je narozdíl od staletí prověřeného Valentýnu jen pár dekád starý. Valentýn má i na našem území paradoxně hluboko sahající historii.

Kde se svátek svatého Valentýna vzal?

Původ svátku svatého Valentýna sahá až do dob antického Říma a je patrně odvozen od pohanského svátku zvaného Lupercalia. Je sice sporné, kdo ve skutečnosti svatý Valentýn byl, avšak jistě dnes víme, že tradice posílání milostných lístečků je s námi již mnoho a mnoho staletí. Nejstarší dochovaná „valentýnka“ pochází z 15. století.

Posílání anonymních milostných dopisů, které se v současnosti zdánlivě šíří z USA se ve skutečnosti právě na území severní Ameriky dostalo z Evropy. V počátku 19. století totiž anglická pošta doručila až 60 tisící valentýnek. Díky tomu, že se ale později výrazně zlevnily poštovní známky, „službu“ si mohlo dovolit víc lidí, a tak se tento zvyk ještě dále rozšiřoval.

Jak se láska (ne)slaví ve světě

Česká republika sice nechápe květen jako měsíc zamilovaných sama, nicméně tento čas není přijímán zdaleka tak univerzálně jako svatý Valentýn. I přesto, že se oslavám svatého Valentýnu spousta Čechů brání a odvolává se právě na první máj, 14. února vnímají jako svátek zamilovaných lidé z mnoha zemí světa.

V Dánsku si například mladí posílají básničky, které mohou být stejně tak vtipné jako romantické. Zpravidla je vymýšlejí a není zvykem, že by je Dánové kupovali v obchodech již natištěné. Ve Finsku není den svatého Valentýna zasvěcen oslavě lásky ale přátelství. 14. února je proto zvykem obvolávat staré kamarády a chodit na večeře třeba s kolegy z kanceláře. A k tamním oslavám nepřekvapivě patří i saunování.

Ve Vídni je zase zvykem, že páry vyráží tančit. Konají se různé akce v tanečních sálech po celém městě, čemuž nahrává i skutečnost, že v té době je plesová sezóna v plném proudu. Pokud ale není „po ruce“ žádný ples, nevadí! Vy a vaše vídeňská láska se vždycky můžete inspirovaz u Britů a jít po jejich vzoru na brusle.

Svatý Valentýn se netěší oblibě jen v anglosaském světě, kde pomalu proniká do stále většího počtu domácností, ale svou tradici má například i na Filipínách. A když je řeč o filipínských tradicích, tak i ta valentýnská stojí za to. V tento den se totiž každoročně odehrají hromadné svatby, na nichž si své „ano“ řeknou desítky i stovky snoubenců.

Ghana dokonce ze dne svatého Valentýna udělala národní den čokolády, čímž chtěla zvýšit turismus v zemi. Tomu se říká dobrý tah!

Ne všude je jsou ale únorová srdíčka, růžičky a laskominy přijímány kladně. V takové Saúdské Arábii jsou oslavy svatého Valentýna dokonce zakázané, jelikož panuje obava, že podporují předmanželskou (či dokonce mimomanželskou) lásku mezi mužem a ženou. O stejnopohlavním párech ani nemluvě. A to všechno je tamní mentalitou pokládáno za hřích.

Vede v České republice 1. máj nebo Valentýn?

jednoduše se nabízí říct, že 1. máj. Nenajdete mezi lidmi totiž tolik odpůrců. I když se ale naoko mnoho lidí dušuje, že „Valentýn je americký svátek (není! 😉), který rozhodně neslaví“ realita tomu příliš neodpovídá. Češi vnímají tento svátek poměrně rozpačitě a „cize“, přesto ho ale 43 % slaví. A to není vůbec málo. Ve srovnání s jinými zeměmi se ale držíme při zemi. Za dárky ke Valentýnu i k 1. máji obvykle neutrácíme více než pár stovek.

V České republice se nijak neujala tradice obdarovávat se v tyto dny hodnotnými dary, nicméně květinou, čokoládou případně dobrou večeří nelze nic zkazit. Ostatně přinést partnerovi drobnou pozornost je vždycky dobrý nápad. Jen tak pro radost! Nejen, když je v kalendáři „to správné“ datum.

A co vy? Vnímáte první máj či svatý Valentýn jako zkomercializovanou povinnost nakupovat bonboniéry ve slevě nebo vítáte tuto příležitost jako extra možnost ukázat své polovičce, že vám na ní záleží? Dejte nám vědět v komentářích! 😊