Posledních několik měsíců si často kladu otázku, kde se vlastně poprvé objevila myšlenka vybudovat z trosek bývalého mlýna muzeum, a snažím se přijít na TEN jeden okamžik, který celý ten kolotoč posledních let rozběhl. Podívám-li se ale na celou tu věc s odstupem, nutně docházím k závěru, že žádný takový převratný moment zřejmě neexistuje. A stejně tak nejspíš neexistuje ani jeden konkrétní člověk, jemuž by bylo možné za tento nápad připsat kredity.
Myšlenka, že vybudujeme ve mlýně muzeum se totiž čas od času tak nějak objevovala v průběhu celého mého života, aby následně zase zapadla mezi nápady s nálepkou „někdy, možná, později“. Z počátku ji dokonce nikdo pravděpodobně nebral ani příliš vážně.
Za posledních několik málo let se ale situace v mnoha ohledech změnila. Okolnosti se změnily. A ve své nepříznivosti se staly příznivými pro spuštění operace „muzeum“. Svou roli sehrála spousta věcí, nepovažuji ale za vhodné ani důležité se jimi zde v tuto chvíli zabývat. (Ačkoli k některým z nich se možná později ještě vrátím.)
Dnes jsou to přibližně dva roky, kdy jsme skutečně začali intenzivně pracovat na budoucím muzeu. Ve svém volném čase (a až na výjimečné případy) jen ve dvou nebo třech lidech. Nebylo to snadné ani výhodné. Každý z nás má dodnes na kontě tisíce neplacených hodin.
Když to ale nebylo výhodné, tak proč jsme se tím vůbec zabývali? Proč jsme na tom strávili tolik času? S vidinou finančního zisku? Asi těžko. Po těch letech jsme (a i v několika příštích asi stále budeme) v červených číslech. Rekonstrukce si totiž vyžádala mnoho investic z našich vlastních zdrojů. Muzeum není továrna na peníze a my nejsme tak naivní, abychom to očekávali. Co bylo tedy TÍM důvodem?
Osobně bych všechny důvody, které nás k vybudování muzea vedly, stručně shrnula pod odpověď „protože jsme mohli“, přestože asi nebude plně vystihovat komplexnost toho všeho. Zároveň nám to dávalo smysl. Měli jsme k dispozici velmi unikátní prostory, které zbytečně zahálely, a zároveň také rozsáhlý archiv dokumentů včetně četných fotografií a mnoho (budoucích) exponátů. Chtěli jsme, aby to všechno dostalo větší smysl než „vycpávka prostoru na půdě“, a chtěli jsme sdílet informace a poznatky, které máme, s Vámi všemi. Zkrátka být užiteční a dát smysl.
A tak jsme tady. Na konci a přitom zase na úplném začátku. Ale tu první fázi jsme zvládli.
Letos v srpnu, když se rekonstrukce blížila ke svému závěru, mi stále častěji vytanula na mysl otázka, co by si asi naši předkové pomysleli. Byli by naštvaní, že do „jejich“ domu pouštíme spousty cizích lidí? Nebo by na nás byli hrdí za to, co všechno jsme zvládli? Jejich názor se už bohužel nedozvíme. Ten Váš nám ale můžete zanechat nejen zde v komentářích, ale máte možnost nám jej sdělit i přímo nebo svou zpětnou vazbu poskytnout skrze recenze na Googlu nebo Facebooku.
Veškeré Vaší přízně si velmi vážíme.
Děkuji za Vaši pozornost. S pozdravem,
za Mlýn Hněvkovice Karolína D.
Comments