top of page

Jaké byly naše začátky?

Aktualizováno: 4. 10. 2022

Jedním slovem těžké. A ne, neztěžujeme si, ani svého rozhodnutí nelitujeme. Věříme v něj. Pokud ale chceme, aby byl tento článek upřímný a autentický, bude možná znít trochu "ukňouraně".

A za to se dopředu upřímně omlouvám.


Měla jsem krátce po svých druhých bakalářských státnicích a čekal mě poslední rok na magisterském studiu, když přišel covid, a s ním všechny ty lockdowny a naše povinnost zůstat doma. Nemohla jsem tedy dojíždět do Brna na prezenční výuku, což pro mě v praxi znamenalo, že se mé studium smrsklo na pár online přednášek a seminářů, kromě kterých jsem měla poměrně dost volného času. Na práci, kterou jsem v té době vykonávala pro univerzitu, i na studium mi stačily dva nebo tři dny v týdnu, a proto jsem „se zapojila“. Abych byla užitečná a neplýtvala volným časem.


A tak jsme začali!


Spolu s mými rodiči (a čas od času i s naším dědou nebo jinými pomocníky) jsme si řekli, že jdeme do toho. Vymysleli jsme plán, který jsme pak vesele a opakovaně taky porušovali, protože byl naprosto bláhový, a pustili se do díla.

Nejprve bylo nutné celý prostor vystěhovat a vybílit, což se ale o hodně snáz řekne než udělá. Musíte si totiž uvědomit, že celá ta obrovská čtyřpatrová budova byla doslova přecpaná až k prasknutí.

Bílení, no, taky to není žádná velká legrace. Už jste někdy bílili vápnem? Ne? Já jo. Užila jsem si toho tolik, až bych řekla, že mám snad navždycky vybráno. (No ale nemám. Za pár týdnů se totiž pouštíme do dalšího patra.) Další na řadu přišlo vysávání, mytí a jiné čištění. Mám pocit, že jsme VŠECHNO vysávali asi tak 10x. Nebo si mi to jenom zdálo?


Komplikace za pět minut dvanáct


A aby toho nebylo málo, pár týdnů před plánovaným otevřením přišly obrovské přívalové deště a s nimi starý známý strach ze stoupající hladiny, který vedl k zběsilému nočnímu stěhování všemožného harampádí do prvního patra. S bolestí u srdce jsem pozorovala, jak se pracně vyklizená podlaha znovu zaplňuje krabicemi, nářadím a všemožným bordelem. V tu noc bylo moc těžké ubránit se pocitu naprostého zmaru, a to jsme žili v nejistotě, co teprve přijde.

Každopádně obrovský dík patří každému, kdo nám v tu noc 23. na 24. června pomohl.


(pokračování v příštím příspěvku)


Děkuji za Vaši pozornost. S pozdravem,

za Mlýn Hněvkovice Karolína D.

57 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Jak to vlastně všechno začalo...

Posledních několik měsíců si často kladu otázku, kde se vlastně poprvé objevila myšlenka vybudovat z trosek bývalého mlýna muzeum, a snažím se přijít na TEN jeden okamžik, který celý ten kolotoč posle

Comments


bottom of page